Autor: lucinka
Pred časem jsem četl knihu, v které byl život prirovnaný k ceste vlakom. Je to výmečně zajímavé čtení, pod
podmínkou, že ho správně interpretujeme.
Život není ničím jiným, než cesta vlakem:
skládající se z nastupování a vystupování, přeplný nehodami, příjemnými překvapeními a též hlubokým smutkem.
Narozením nasedáme do vlaku a střetáváme tam osoby, s kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naši rodiče. Bohužel pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás svojí citlivosti, prázdnéa nenahraditelné vazby k nim.
To ale nepřekáží tomu, aby nastoupili jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými. Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky.
Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt. Tací, kteří při cestovaní vyvolávají
jen smutek...A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou připravení stále pomoct nemohoucím.
Mnozí po vystoupení zanechávají stálou citlivost...Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo.
Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech které jsou nejdál od toho našeho.Proto budeme muset přežít našu cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby jsme se během cesty rozhodli, - i když s těžkostmi - opustili náš vagón a vypravili se k nim... Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože totomísto už bude obsazené jinou
osobou.
Nevadí; tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávaní a rozluček... Ale nikdy návratů. A proto absolvujeme našu cestu nejlépe, jak se dá.
Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti.
Pamatujme, že v každém momentě cesty můžu koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět...Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk a najde se někdo, kdo nám buderozumět.
Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci,
a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku.
Zamýšlím se, jestli v chvíli když vystoupím z vlaku pocítím nostalgii...Věřím že ano.
Odloučit se od některých přátel skterými jsem cestoval bude bolestné. Dovolit, aby moje děti zůstali samy,bude velmi smutné.
Ale držím se naděje, že až přijdu na hlavní stanici a uvidím je přicházet s batohem,který neměli při nastupovaní. Myšlenka, že jsem se přičinil k tomu, aby se jejich batoh zvětšoval a stával sehodnotnějším mě dělá šťastným.
Přátelé moji. Učiňte, aby náš pobyt vtomto vlaku byl pokojný a hodný úsilí. Starejme se tak, abykdyž přijde chvíle vystupovaní, na našem prázdném místě zůstala citlivost a milé vzpomínky pro ty, kteří pokračují v cestě.
Tobě, který si částí mého vlaku,přeji...
Šťastnou cestu! :)
(z prezentácie - Vlak život)
